šablony a podklady  »  encyklopedie

DVD-Audio

DVD se pomalu, ale jistě stávalo stále více populárnějším. Toho se samozřejmě chytili i vydavatelé hudby, proto vznikl standard i pro hudbu na DVD, tedy DVD-Audio. Máme tu tedy dalšího nástupce v té době 17 let starého CD-DA. Proti CD-DA formátu vzrostlo rozlišení na 24 bitů, vzorkovací frekvence na 192 kHz pro stereo či 96 kHz pro 6 kanálů. Tento formát lze přehrávat pouze v přehrávačích s podporou DVD-Audio, nelze jej přehrát v libovolném DVD-Video přehrávači. Tento formát vznikl v roce 1999.

DVD-ROM (DVD-Read Only Memory)

Díky vysoké kapacitě na sebe nenechal příliš dlouho čekat ani nástupce CD-ROM. Oproti CD-ROM vzrostla kapacita více než na 6 násobek u nejjednodušší verze. U oboustranného dvouvrstvého disku je to až 24 násobek. Díky vyšší hustotě záznamu vzrostla i rychlost čtení. Data jsou na disku uložena pomocí rozšířených formátů UDF (Universal data format) či ISO (Industrial standard organization). Vznik tohoto formátu se datuje k roku 1996.

DVD-R (DVD-Recordable)

DVD-R přichází jako nástupce velice populárního CD-R. Jde tedy o disk, který je od výroby prázdný a pomocí příslušného programu a mechaniky lze na tento disk zapsat libovolná data. Jde o jeden ze tří soupeřících formátu pro zápis na disk DVD. Tento formát byl schválen tzv. DVD Forem. Na první generaci těchto disků bylo možné uložit pouze 3,95 GB. Dnes se běžně používá již generace druhá, která má kapacitu 4,7 GB.

Tento formát byl také rozdělen na dva typy, které se označovali přídavky „for Authoring" a „for General". For Authoring byly disky, na které bylo zapisováno laserem o vlnové délce 635 nm. U verze for General se používá laser s vlnovou délkou 650nm. Dnes se běžně používá právě druhá verze, zapisuje se tedy pomocí laseru s vlnovou délkou 650nm. U většiny disků je pak přesná kapacita 4 707 319 808 B.

Tento formát vymyslela společnost Pioneer během podzimu roku 1997.

DVD-R DL (DVD-R Dual Layer, DVD-R9)

Je rozšířením předešlé technologie, tedy DVD-R o druhou vrstvu pro záznam. Druhá vrstva rozšířila kapacitu disku téměř na dvojnásobek, přesněji 8 543 666 176 B. Běžně se tedy uvádí 8,55 GB. První mechaniky podporující zápis do dvou vrstev mohli mít problémy s přechodem do druhé vrstvy. To se mohlo projevit při přehrávání chybou, či pomalejším čtením. Výhodou DVD-R DL je podpora Layer Jump Recording, což umožní zapisovat i na druhou vrstvu, aniž by byla ta první zcela zaplněna. Bez této funkce musí být první vrstva kompletně zapsána a pak se může přejít na druhou. Tento typ vznikl v polovině roku 2005.

DVD-RAM (DVD-Random Access Memory)

Je třetím formátem pro přepisovatelný disk DVD, oproti předchozím dvou se výrazně liší i po fyzikální stránce. S tímto formátem se můžete setkat v mnoha různých typech. Ty jsou rozděleny podle počtu stran (jednostranné x oboustranné), velikosti (120 mm x 80 mm) a uložení média (bez ochranného obalu x vyjímatelné z ochranného obalu x nevyjímatelné z ochranného obalu). Tento formát je díky svým vlastnostem velice zajímavý, bohužel v jeho masovém rozšíření mu zabránila vyšší cena.

Toto médium je již snadno rozeznatelné od jeho konkurentům v podobě DVD-RW a DVD+RW. Na disku jsou totiž značky, které označují jednotlivé sektory disku. Data na DVD-RAM jsou uložena do sektorů, tedy podobně jako tomu je u pevných disků, zde žádnou spirálu jako u ostatních optických disků nenaleznete. Tento optický disk můžete zakoupit buď v klasické krabičce, či ve speciální (používá se označení caddy, cartridge) určené pouze DVD-RAM. Pokud je disk z této schránky vyjmut, může být použit v jakékoliv mechanice s podporou DVD-RAM. V případě, že je disk uložen v caddy z které nelze vyjmout, lze ho přečíst pouze v mechanice s podporou těchto disků. Takové mechaniky vyrábí společnost Panasonic, bohužel pro český trh jsou nedostupné. Caddy má za úkol chránit disk před fyzickým poškozením a nečistotami.

Oblíbenost si tento formát získal také díky snadnému ovládání. Zatímco u předchozích optických disků bylo zapotřebí použití speciálního programu, který umí zapisovat na optický disk, zde stačí pouze správný ovladač mechaniky. Díky tomuto ovladači pak lze s DVD-RAM médiem pracovat jako by to byla disketa či pevný disk. Soubory tedy na disk můžete kopírovat a mazat pomocí libovolného správce souborů. Disk je na tuto činnost také uzpůsoben fyzicky, protože ho je možné až 100 000x přepsat. To je až 100x více než u ostatních formátů.

O bezpečnost dat při zápisu se také stará ovladač, který při vypalování data čte a kontroluje. V případě, že je na disk chybně zapsáno, automaticky bude chyba opravena. Z tohoto důvodu je zápis na tyto disky 2x pomalejší, než u konkurentů. Některé mechaniky však umožní tuto kontrolu vypnout, což může být pro data na disku nebezpečné. Přesná kapacita média činí 4 580 769 792 B. U oboustranných disků je to pak přesně 2x tolik, ale médium musí být ručně otočeno.

Tento formát byl původně navržen jako nástupce magnetooptických disků s kterými má mnoho společného. Za tímto typem stojí společnosti jako Panasonic, Toshiba, Apple Computer, Hitachi, NEC, Pioneer, Samsung a Sharp. Tento formát vznikl v roce 1997.

DVD-RAM WO (DVD-RAM Write Once)

Verze DVD-RAM, která je určena pouze k jedinému zápisu. Jde tedy o konkurenta k diskům DVD-R a DVD+R. Tento formát se ovšem neujal, protože hlavní výhody DVD-RAM jsou především v možnosti častého zápisu a mazání dat. Cena DVD-RAM WO médií byla příliš vysoká v porovnání s DVD-R a DVD+R.

DVD-RW (DVD-ReWritable)

Přepisovatelná podoba DVD-R disku. Data tedy lze zapsat, smazat a opět zapsat. Počet možných přepisů by měl být až 1000x, bohužel v praxi je tento počet podstatně nižší (řádově spíše stovky až desítky). Za tímto formátem stojí opět společnost Pioneer. I u tohoto formátu se můžete setkat se dvěma typy a to Video Recording (VR) a Video Format (VF). Formát VF je vhodný pro použití v počítači, VR je ideální pro použití ve stolním DVD rekordéru. Tento formát vznik o dva roky později, než zapisovatelná verze, přesněji tedy v listopadu 1999.

DVD-Video

Tento formát byl podobným průkopníkem v oblasti DVD, tedy obdobně jako u CD-DA v oblasti CD. Prvním formátem u DVD se stal právě DVD-Video, který se stal natolik populární, že vytlačil z trhu své předchůdce v podobě VHS a VCD. Oproti nim nabízí podstatně vyšší kvalitu jak obrazovou tak i zvukovou. Disky mohou obsahovat i bonusové části související s filmem. Mezi další výhody patří možnost až 8 zvukových stop a 32 verzí titulků. Jeden disk tak může obsahovat lokalizaci až pro 40 jazyků. Kapitoly patří mezi další užitečné vlastnosti tohoto formátu, díky nim je rozdělen film na několik kapitol pro snadnější orientaci. Pro lepší a rychlejší orientaci je k dispozici i navigace pomocí tzv. menu. Užitečnou funkcí může být až 9 různých pohledů kamer.

Rozlišení videa v pixelech může být od 352 × 288 do 720 × 576 pro PAL normu a pro NTSC to je od 352 × 240 do 720 × 480. Snímková frekvence pro normu PAL činí 25 snímků za vteřinu, u NTSC to je 29,97 nebo 23,976 snímků za vteřinu. Video je uloženo pomocí kodeku MPEG-2 s datovým tokem dosahujícím až k 9,8 Mbit/s.

Audio stopy mohou být na DVD-Video ve čtyřech různých podobách. S první jsme se již setkali u CD-DA a to PCM, u DVD-Video je vzorkovací frekvence 48 kHz nebo 96 kHz , rozlišení 16 či 24 bitů L-PCM, 2 až 6 kanálů a datový tok může dosahovat až 6144 kbit/s. MP2 je zase známé z VCD, zde má vzorkovací frekvenci 48 kHz, 1 až 7.1 (8) kanálů a datový tok dosahuje až k 912 kbit/s. Novinkou je AC-3 se vzorkovací frekvencí 48 kHz, 1 až 5.1 (6) kanálů a datový tok až 448 kbit/s. Nejkvalitnější zvuk je na DVD-Video ukládán ve formátu DTS se vzorkovací frekvencí 48 kHz či 96 kHz, 2 až 6.1 (7) kanálů. Datový tok v tomto případě může být buď poloviční (Half Rate), který je 768 kbit/s nebo plný (Full Rate) s 1536 kbit/s.

Tento formát byl poprvé uveden na trh v Japonsku roku 1996, ve zbytku světa to bylo o rok později.

DVD+R (DVD+Recordable)

DVD+R je dalším zapisovatelným formátem, jde tedy o konkurenta k DVD-R. DVD+R však nabízí o něco menší kapacity, přesně to je 4 700 372 992 B. Tento formát vznikl především kvůli snížení licenčních poplatků, které byly uplatňovány na DVD-R.

Mezi výhody tohoto formátu nepatří pouze nižší licenční podmínky, ceny médií DVD-R a DVD+R jsou v současné době srovnatelné. Jsou zde i jiné výhody, jako je například možnost změnit booktype na DVD-ROM. Díky tomu se disk nehlásí jako DVD+R, ale jako DVD-ROM. To může mít pozitivní vliv na kompatibilitu s některými mechanikami, především starší mechaniky měli se čtením DVD+R problémy. Další nespornou výhodou je možnost nechat disk po zápise otevřený. To lze samozřejmě i u DVD-R. Ovšem u DVD-R je možné, že systém neuvidí zapsaná data. Pokud tomu tak je, lze použít různé programy pro přečtení těchto dat, nebo disk uzavřít. U DVD+R jsou všechna data vidět i když není disk uzavřen.

Dalším plusem pro tento formát by měla být lepší přesnost čtení dat při vyšších rychlostech a lepší oprava chyb. Tyto údaje jsou těžko měřitelné a tak nelze říci o kolik přesně je v těchto dvou případech DVD+R lepší. Toto médium by si mělo i lépe poradit s přerušovaným záznamem (Loseless Linking). To se může hodit především u stolních DVD rekordérů či DVD kamer.

Tento formát je pod vedením tzv. DVD+RW Alliance, mezi jejíž členy patří například Dell Computer, Hewlett-Packard / Compaq, Philips, Ricoh, Sony, Thomson, Verbatim a Yamaha. Vznik tohoto formátu se datuje k roku 2002, tedy pět let po DVD-R.

DVD+R DL (DVD+R Dual Layer, DVD+R9)

Opět jde o rozšíření formátu DVD+R o druhou záznamovou vrstvu. I v tomto případě vznikaly problémy u prvních médií a optických mechanikách při přechodu z jedné vrstvy do druhé. Kapacita tohoto média činí 8 547 991 552 B, což je o pár MB více než u konkurenčního DVD-R DL. Tento formát se na trhu objevil v polovině roku 2004.

DVD+RW (DVD+ReWritable)

I DVD+R má svou přepisovatelnou podobu a to DVD+RW. Díky technologii Loseless Linking lze snadno a rychle přepisovat a mazat jednotlivé bloky dat. To je vhodné například pro odstranění reklamy z nahraného filmu. Počet přepisů je udáván standardně 1000x. V praxi je toto číslo opět nižší. DVD+RW disk vznikl dříve, než jeho zapisovatelná varianta DVD+R. Standard byl hotový již v roce 1997, ale na trh se dostal až v roce 2001.